středa 7. listopadu 2012

Jablonczek a písnička

akademická sleeve-note


Živé CD Jany Jablonczek a její muzikantské družiny podává zprávu o tom, co bylo slyšet v brněnském klubu Leitnerova 22. března 2006. To, co bylo slyšet na zmíněném koncertě, zase podává zprávu o Janě Jablonczek, písničkářce, divadelnici, dívce. Jistě nejen o ní; takřečená družina, kterou v tu chvíli měla za zády, není ledajaká a zpráv o ní máme o mnoho víc prostřednictvím skupin, tvořících pomyslné trojúhelníkové podhoubí jednoho výrazného proudu brněnské hudební scény. Martin Evžen Kyšperský, sekundující v tomto projektu i autorsky, je z Květů, jako i perkusista Aleš Pilgr. Tomáš Doležal je kmenovým členem Čvachtavého lachtana, Dana Matějíčková basuje v Budoáru staré dámy.

Tak tedy zpráva nejen o Janě Jabloczek; cítíme totiž, že se před nic a před nikoho nehrne. Není dravá a netouží převažovat. Je tu za všechny, ale všichni jsou tu za ni – každý svým vlastním instrumentem. „A Evžen... A Aleš... A Tomáš...“, vyvolává své spoluhráče v jedné mezihře, aby si za ni každý z nich zasóloval jedno symbolické dvoutaktí. Kapela tak kolem ní vytváří silný a semknutý kruh a v tomto kruhu jí poskytuje (její vlastní) prostor.

Ten Jana Jablonczek osidluje s tajemnou samozřejmostí. Mluvit o spontaneitě by nebylo přesné; o té se mluví, když ji chceme vyznačit před něčím jiným. Na Janině projevu však vlastně nic význačného není. Každou svou frází, intonačním gestem budí dojem člověka, který se na pódiu ocitl tak trochu mimoděk, který je tu právě tak spokojený jako byl včera tam a zítra bude jinde. „Nebývám šťastná, nebývám nešťastná, v kapce živé vody mám svý mrtvý moře, kráčím si do kroku, zpívám si do zpěvu, když zrovna nezpívám, tak žiju pořád dobře“ – zpívá Jablonczek v jedné ze svých písní.

Pódiová verva, „energie“ střemhlav vyzpívaná do diváků až do vyčerpání zásob, vše podobné je Janě Jablonczek cizí, její silou je klid a povznesenost nad všechno, co může a chce být jediné, jedinečné. Zároveň s teď a tady tu v potutelném stínu postává i všudypřítomné jindy a jinde.

Tak zpívá Jana Jablonczek; z jejího výrazu zaznívá ledabylost chansoniérů. Její písně jsou opravdu chansony, prostě písničky, určené k vyzpívání či vypovědění nálad, dojmů a příběhů v zátiší akordů („kytarových hmatů“) a melodií.

Písnička je zvláštní tvar, ačkoli se zdá prostý, samozřejmý. Multimediálnost, rozpoloženost v hudbu i text zároveň skýtá past na posluchače-patriota, hledajícího maximální výraz v jednom, anebo druhém. Jenže písnička, ať si to uvědomujeme nebo ne, se vždy vyznačuje nějak řešeným poměrem mezi obojím: hudbou i slovem.

Pokud má být písnička opravdu chansonem (a ne třeba operním číslem), pak slovní sdělení zpravidla vystupuje nad to hudební; v případě písničkářky Jablonczek o tomto rozvržení nemůže být pochyb. Nejedná se však o žádnou nadvládu. Hudba má funkci nosnou a text je exponátem. Hudba pozdvihuje slova, aby teprve byla tím, čím jsou, aby ladně a malebně přenášela své obrazy plné tajemství. Tajemství slov stojí v popředí, zatímco hudba toho zdaleka tolik neskrývá. Právě díky zřetelnému rozvržení funkcí však může být symbióza naprosto harmonická; píseň žije svým písňovým životem.

Patnáct těchto žijících písní, které se z vystoupení vešly na živé CD, tvoří sourodý celek, profilovaný také hravou aranží jmenovaných instrumentalistů. Ta mu dodává ostrou a zajímavou příchuť a razanci, říz, který by asi v oproštěné akustické podobě chyběl. Jako by dívce, která většinou volí pěší chůzi, kapela náhle poskytla motor a ona, jakmile začíná poznávat jeho kouzla, nalézá v něm přirozené zalíbení. I v tomhle umí chodit. Barvitá zásoba zvuků vytváří akustický styl vystoupení, něco tak zceluje a něco zas rozptyluje: vzniká napětí zálibných a proměňujících se prvků s jediným původním skupenstvím docela prostých popěvků.

Rysy těch písní vskutku působí dojmem nápadů, zcela nezušlechtěných (či nezatížených) další intelektuální strukturací, čistých zárodků, což je – jako to bývá – zdrojem jejich kouzla (čistota) i jejich limitů (pouhá zárodečnost). Jablonczek přijímá obojí důsledek stejně spokojeně. Živé zárodky se vší neumělostí, neobutostí, nerozpučeností, nicméně se vší již hotovou, vybudovanou základní funkcí písničky jsou tím, o co v její písničkařině jde.

Hudební podloží zajišťují totiž takřka všude ony jednoznačné „kytarové hmaty“ jednoho z textů, shodou okolností právě v té písni, která svou hudební lapidárností překonává všechny ostatní. Hledat v té shodě nějakou rafinovanou sebereflexi se ovšem nehodí; Janě Jablonczek není nic vzdálenějšího než záliba v pokoutní ironii. Přestože mnohdy užívá prostředků, s nimiž se vybavují konkrétní asociace z jistých vcelku usedlých hudebních sfér, nikdy je neshazuje. Nestaví se nad ně, je zkrátka někde mimo, odkud jen občas převezme nějaký jejich grif, aniž by se na něm obzvlášť volně účastnila.

S touhle rezervovaností pak do svého rejstříku dokáže beztrestně vsadit třeba i názvuky ryze nedvědovské v písni Mosty, či protřelou vlezlost skupiny Lucie v písni Holoubek, jejíž refrén v příznačném melodickém gestu by při troše další snahy opravdu mohl být něčím na způsob humorné parafráze: „Všechno je fajn, dej mi pusu, holoubku, budem dělat vrkú...“ Leč marná pomoc – nic dalšího tomu nenasvědčuje. Vrtkavá asociace vzápětí přejde, píseň se přirozeným sklonem přelije z dosahu povědomých kontur někam na vlastní území, aniž by popřela svou celkovou tvář.

Adresnost či odvozenost, z níž bychom ji už skoro nařkli, zmatňuje Jablonczek taktéž svým projevem s naprostou absencí grimas či jakékoli masky. Pokud nechytá tón, pak prostě řekne spoluhráčům, aby jí předehráli nějaký ten záchytný akord; nejistý nástup je součástí performance. Úplná nezávislost pódiové komunikace se však prozrazuje z mnohem menších hnutí a gest. Je v každém zákrutu intonace, ostatně nejednou docela velkorysé, i v jakýchsi zpola zatajených vsuvkách, jež občas působí jako scénické poznámky za pochodu, občas již jako zcela abstraktní přízvuk zpěvaččina ducha.

Místy se v jejím zpěvním nasazení mihne náznak jakési stylizace, ale opět spíš jako připomínka cesty, jíž se tu nejde. Potéco si sem tam vyzkoušela několik zajímavých masek, zůstává „beze jména“, což může znamenat: sama sebou, ale nepoznána.

Zpráva o Janě Jablonczek je tedy zprávou plnou kontrastů, které se navzájem netlučou, nýbrž spíš objímají, takže si jich člověk na první pohled ani nemusí všimnout. „Jsem pan jistota, pan jistota krásného života,“ deklamuje na jednom místě za doprovodu jediné utkvívající figury, budící dojem automatismu či koloběhu, a jedním dechem dodává „pan všednost, pan den za dnem...“ Pro poetiku „bledé dívky uvnitř rozkvetlého stromu“ je zmíněný verš jistým interpretačním vodítkem, neboť lapidárně a příznačně mimoděk popisuje vztah zaměnitelnosti, jejž v celém jejím sdělování zaujímá všednost s význačností. Snad právě proto tu ani interpretačním vodítkům nemusíme přikládat přehnaný význam...

Vnucuje se jen jediná shrnující poznámka: že totiž všednost je v celkovém pohledu pro písničkářku Jablonczek význačným, všeprostupujícím tématem i materiálem zároveň. Je se svou vlastní všedností natolik sžitá, že v jejím provedení přestává být šedá, nýbrž začíná být vidět, a naopak: to, co by se v performanci už už chtělo vyznačovat, ihned vplývá do okolního organismu a stává se decentně doprovodným tak jako občasné disonantní zaharašení, vstup nezvyklé zvukové atmosféry či vynalézavé figury basové kytary v rukou druhé dívky tohoto momentálního muzikantského uskupení.

Provázeni Janiným neokázalým hlasem, vstupujeme a zase vystupujeme ze zákoutí slov a melodií vlastně právě tak jako protagonistka jiné z písní, která na tomto koncertě zazněla, ačkoli na jeho záznamu z technických důvodů (příznačně?) chybí. Píseň Sběratelka přináší fragment příběhu o dívce, která putuje městy a krajinami, když je sychravo, a z každé z nich pro sebe touží uchovat vzorek její mlhy. Navštívenému místu vyhradí zvláštní skříňku, do které mlhu nabere a navždy zavře. „Jiná je v Oslu, jiná je v Londýně, jiná je v Brně, jiná je v Berlíně,“ zpívala Jablonczek o mlze a pohrávala si přitom se svým hlasem snad přece jen o trošku víc, než mívá ve zvyku. Stále stejná mlha je zároveň všude jiná – ale kdoví; uzamčenou v schránce ji nikdo nemůže pořádně ohledat a pomnít.

(7. 12. 6)


Text měl zvláštní genezi, co do úvodního zadání i vnitřních pochodů během psaní. Z původního žánrového textu na konkrétní téma místy nabral rysy obecnějšího manifestu.
Perfekcionistickým jazykem, jenž by rád popsal všechno bez rezerv, se tu vyzdvihuje mimovolnost, neokázalost, bezedná rezignace na tvar. Hm, nese tahle paralelní expozice dvou protikladů nějaké plody?
Pro ty, kteří stále tápou - název je rovnoměrnou poctou jednomu filmu od Břetislava Pojara a jednomu albu od skupiny Květy.
Zpětně se možná sluší říct i to, že ne všechno faktické, o čem se v textu píše, je pravda. To do výsledného žánru vnáší jen další zmatek. Dobrou chuť.
 

Žádné komentáře:

Okomentovat