Zdravím Vás, pane Petříčku,
s úmyslem napsat tvar, určený pro zápočet ´Úvodu do filosofického myšlení´, který jste u nás přednášel uplynulý semestr. Pro takový tvar se mi nejlíp hodí forma dopisu, tedy psané promluvy k člověku – mám pocit, že nějak přirozeně vyplývá z uvolněného způsobu Vašeho přednášení, a i já se v ní budu cítit líp.
Často, když jste mluvil o existencialistických pojmech situace ve vztahu k minulosti, přítomnosti, budoucnosti, o pojmu projektu, jímž každý člověk sám sobě je, nárazech na realitu, jimiž – a ovšem zpětně – jedině realitu vnímáme, tedy u všech těchto hovorů jsem měl neodbytný pocit, že se tu jedná o vypjaté duchovní hledání, které v určitém ohledu není nijak vzdálené hledání filosofií tzv. východních. V jiném ohledu jsou si však oba principy doslova opačné; a tenhle kontrast obou současně platných ohledů mě velice zajímá.
„Člověk je, čím není – a není, čím je.“ je skutečně jakýsi sartrovský kóan, který však přestane být kóanem, začneme-li jej vnímat sartrovsky.
Pokud to (v Sartrových stopách) podnikneme, spatříme v něm naráz a zpříma celou tu zásadní beznaděj věčné unikavosti člověka sobě samému, jejíž uvědomění je vlastně nejzazší dosažitelný stupeň sebepřiblížení. Takové sebepřiblížení je však zoufalé; značí, že nejsme (sami se sebou) nikdy cele teď. Neustále jsme tak, že nejsme, nýbrž se stáváme; jsme za pochodu.
Pokud je člověk sám sobě tím, čím bude (jako svůj vlastní projekt), a nikoli tím, čím je – pokud je tedy sám se sebou spokojen pouze jako s budoucím, znamená to zároveň, že je sám sebou přítomným neustále frustrován. Pokud jsem dobře pochopil Vaše slova, není tato situace pro Sartra zcela bezútěšná, respektive na jejím bezútěšném základě se snaží vybudovat konstrukci, která by měla každého podobně smýšlejícího zachránit před sebevraždou. Odhaluje nám ji právě manipulací se slovem ´situace´ a jeho významem jakožto průnikem omezenosti a svobody, kterou (omezenost a svobodu v jednom) můžeme napřít ve svůj prospěch prostě tak, že ji vezmeme plně na vědomí.
Paralelně s navštěvováním Vašich přednášek jsem si náhodou listoval v jiném autorovi, indickém filosofovi Jiddu Krishnamurtim a jeho myšlenky se mi s oním sartrovským chápáním existence propojily v pomyslný, zneklidňující dialog. Krishnamurti, potéco ve shodě se Sartrem ukazuje na propast mezi přítomností a budoucností a nabádá k jejímu uvědomění, popisuje pak (již mimo tuto shodu?) také možnost jejího úplného zrušení. Jeho východisko je napovrch jasné jak facka: nemyslet. Právě s myšlením je podle něj spojen psychický čas, který v nás odděluje přítomnost od budoucnosti. Říká: „Myšlení je minulost. Je vždycky staré. Tím, že jdeme všemu vstříc uhranuti minulostí, zatímco prožívané situace jsou pokaždé nové, naše konfrontace s nimi jim nikdy neodpovídá.“ Mluví o tříštění a konfliktu, „které neustanou, dokud bude vedle sebe existovat co má být a co je – což vždycky znamená ztrácení energie.“ A nastiňuje svůj pojem meditace, odlišný však od pojetí, běžného jak pro křesťanství, tak pro východní nauky. Nejde o žádnou variantu kontroly myšlenek, ani koncentraci. Vlastně jediný způsob, jak aspoň naznačit, co má na mysli, je pro něj popis toho, co na mysli nemá. Nejedná se o nauku v klasickém smyslu, a už vůbec ne o nauku „duchovní“.
Ve slovním popisu se Krishnamurti zastavuje možná na témže místě jako Sartre, s tím, že to hlavní zůstává nepopsáno – ale nikoli znemožněno. Pro Krishnamurtiho není ono unikání vlastností, která člověka jakožto existujícího podmiňuje, naopak: může kdykoli, teď hned přestat a pokud se to podaří, zmizí tření, které ho dělí od sebe sama, jakým má či chce být, a člověk přestane být projektem. Stav, v jakém potom spočine, popisuje Krishnamurti takto:
„Zkusili jste se někdy podívat na něco vnějšího – například strom – bez svého vědění o něm, jež jste získali kdysi předtím? Prohlédli jste si jej kdy bez úsudku a předsudku, beze slov, která se promítají mezi vás a strom, a nedovolují, aby jste jej opravdu viděli? Zkuste to a zjistěte, co se stane, když se podíváte celou svou bytostí a vložíte do toho veškerou svou energii. Při takové intenzitě zjistíte, že pozorovatel neexistuje, pouze pozornost. Pozorovatel a pozorované tu jsou jen při nepozornosti.“ O něco později to shrnuje: „Co je krása, ví pouze mysl, která se dovede podívat na stromy, hvězdy nebo třpytící se vodní pláň s úplným zřeknutím sama sebe. Teprve když tímto způsobem opravdu vidíme, existujeme v lásce. Krásu obyčejně shledáváme za pomoci srovnání anebo prostřednictvím věci, které vytvořil člověk: přičítáme ji tedy něčemu vnějšímu.“ A dál: „V přítomnosti pozorovatele, uvažujícího cenzora, bytosti, která cosi zakouší, krása prchá. Je čímsi vnějším, co si prohlíží a posuzuje pozorovatel v nás. Když pozorovatel neexistuje – což vyžaduje velkou dávku zkoumání a meditace –, pak je krása, která je bezpředmětná.“
Zážitek z takového vidění je prozářen světlem lásky a krásy, ačkoli jak skutečně vypadá, není v možnostech popisu. Pochopitelně, nelze si přitom nevzpomenout na místo ze Sartrovy Nevolnosti, kterým jste se zabýval při jedné z přednášek. Sartre stojí v městském parku a hledí na strom, jejž spatřuje v jeho „obscénní nahotě“ – zbavený všech vnějších atributů, podle kterých se věci obvykle identifikují ve vztahu k lidem. Nevidíme už věc, která je něčím, ale jen věc, která je. Jakmile z věcí strhneme onen háv vlastností, jimiž se vztahují k nám, spatříme je však podle Sartra v děsuplné cizotě a pocítíme odpor, hnus a absurditu.
Všechno mě vede k pomyšlení, že situace obou pozorovatelů je naprosto táž, princip jejich zážitků si podivuhodně odpovídá, a přesto se konečné emoce nemohou rozcházet radikálněji; u Krishnamurtiho je to všeobjímající láska, u Sartra hnus.
Pokud se tedy na onu principielní shodu obou zážitků můžeme spolehnout – a nejedná se jen o zdání, náhodou vyvolané volbou obdobných slov –, pak je tento moment možná klíčový pro posuzování rozdílu mezi oběma způsoby myšlení, respektive vnímání. O moc dál se však dojít nedá. Zůstávají tu dva nepochybně autentické popisy subjektivního vjemu, který v obou případech dostoupil jisté krajní meze. Oba je nutné považovat za přísně individuální, ačkoli oba, už právě tím, že jsou napsány a veřejně zpřístupněny, svádějí k zdánlivému ztotožňování, ve skutečnosti však k zcela vlastním, opět individuálním čtenářským projekcím. Nakolik je tedy svět obou pozorovatelů zprostředkovatelný a výstup jejich pozorování objektivní? Není nakonec každé čtenářské ztotožnění ve svém důsledku pouhou individuální projekcí?
V případě, že oba popisy zhodnotíme objektivně, tj. jakožto stavy, potenciálně možné právě v téhle podobě každému člověku při dosažení určité (shodné) psychické konstelace, pak nám bude napohled milejší stav Krishnamurtiho, vytkneme si ho za cíl a mimoděk můžeme hledat, v čem udělal Sartre chybu.
V dalších úvahách mě zastavuje má neznalost Sartrova díla z první ruky; nerad bych, aby mé projekce překročily jistou mez. Pokud bych měl přesto zkusit zamontovat tu trochu záhadnou Krishnamurtiho osobnost do okruhu významů, jaké jste nastiňoval ve svých výkladech existenciální situovanosti (neboť se evidentně vztahuje k témuž): zatímco Sartre se pokouší vymezit kompetence lidské situovanosti a nalézt v ní možnosti svobody, Krishnamurti hovoří o svobodě, ze situovanosti vyvázané.
Člověk, který se neustále zmítá v střídavé touze existovat jako situovaný člověk a nesituovaný kámen, má v zásadě dvě možnosti: buďto se stane pánem své situace, pozná její plný rozměr a ovládne jej, anebo situovanost opustí, zavrhne její omezení a objeví svobodu jiného druhu. Svobodu jaksi bezednou, nesituovanou a takto mnohem bližší právě kameni...
Který z těchto dvou způsobů je pro člověka praktičtější? (...je asi nejúsměvnější otázka tohoto psaní.)
Zdravím Vás
Alfred Bouriana
PS: V průběhu rozvažování nad těmito řádky jsem narazil na zajímavou zmínku v tisku. Ředitel pražské zoologické zahrady Petr Fejk lapidárně odpovídá na stejně tak lapidární otázky redakce (nového ženského časopisu ONA DNES). Jedna z otázek je: „Jak byste si přál zemřít?“ A odpověď: „Teď hned.“ Otázka ale nezněla kdy, nýbrž jak. „Teď hned“ je tedy způsobem. Vzhledem k druhu tiskoviny, kterou jsem právě prohlížel, jsem nad touto maximálně přesnou informací užasl: nějakou podobnou, či přesně totožnou odpověď by možná vydal sám Krishnamurti. Odpovídal by tak možná na jakékoli dotazy, které by se snažily postihnout něco potenciálního, co si před sebou máme představit, projektovat.
(4. 2. 6)
