akademická sleeve-note
Živé CD Jany
Jablonczek a její muzikantské družiny podává zprávu o tom, co
bylo slyšet v brněnském klubu Leitnerova 22. března 2006.
To, co bylo slyšet na zmíněném koncertě, zase podává zprávu o
Janě Jablonczek, písničkářce, divadelnici, dívce. Jistě nejen
o ní; takřečená družina, kterou v tu chvíli měla za zády,
není ledajaká a zpráv o ní máme o mnoho víc prostřednictvím
skupin, tvořících pomyslné trojúhelníkové podhoubí jednoho
výrazného proudu brněnské hudební scény. Martin Evžen
Kyšperský, sekundující v tomto projektu i autorsky, je
z Květů, jako i perkusista Aleš Pilgr. Tomáš Doležal
je kmenovým členem Čvachtavého lachtana, Dana Matějíčková
basuje v Budoáru staré dámy.
Tak tedy zpráva nejen o
Janě Jabloczek; cítíme totiž, že se před nic a před nikoho
nehrne. Není dravá a netouží převažovat. Je tu za všechny, ale
všichni jsou tu za ni – každý svým vlastním instrumentem. „A
Evžen... A Aleš... A Tomáš...“, vyvolává své spoluhráče
v jedné mezihře, aby si za ni každý z nich zasóloval
jedno symbolické dvoutaktí. Kapela tak kolem ní vytváří silný
a semknutý kruh a v tomto kruhu jí poskytuje (její vlastní)
prostor.
Ten Jana Jablonczek
osidluje s tajemnou samozřejmostí. Mluvit o spontaneitě by
nebylo přesné; o té se mluví, když ji chceme vyznačit před
něčím jiným. Na Janině projevu však vlastně nic význačného
není. Každou svou frází, intonačním gestem budí dojem člověka,
který se na pódiu ocitl tak trochu mimoděk, který je tu právě
tak spokojený jako byl včera tam a zítra bude jinde. „Nebývám
šťastná, nebývám nešťastná, v kapce živé vody mám svý
mrtvý moře, kráčím si do kroku, zpívám si do zpěvu, když
zrovna nezpívám, tak žiju pořád dobře“ – zpívá Jablonczek
v jedné ze svých písní.
Pódiová verva,
„energie“ střemhlav vyzpívaná do diváků až do vyčerpání
zásob, vše podobné je Janě Jablonczek cizí, její silou je klid
a povznesenost nad všechno, co může a chce být jediné,
jedinečné. Zároveň s teď a tady tu v potutelném
stínu postává i všudypřítomné jindy a jinde.
Tak zpívá Jana
Jablonczek; z jejího výrazu zaznívá ledabylost chansoniérů.
Její písně jsou opravdu chansony, prostě písničky,
určené k vyzpívání či vypovědění nálad, dojmů a
příběhů v zátiší akordů („kytarových hmatů“) a
melodií.
Písnička je zvláštní
tvar, ačkoli se zdá prostý, samozřejmý. Multimediálnost,
rozpoloženost v hudbu i text zároveň skýtá past na
posluchače-patriota, hledajícího maximální výraz v jednom,
anebo druhém. Jenže písnička, ať si to uvědomujeme nebo ne, se
vždy vyznačuje nějak řešeným poměrem mezi obojím: hudbou i
slovem.
Pokud má být písnička
opravdu chansonem (a ne třeba operním číslem), pak slovní
sdělení zpravidla vystupuje nad to hudební; v případě
písničkářky Jablonczek o tomto rozvržení nemůže být pochyb.
Nejedná se však o žádnou nadvládu. Hudba má funkci nosnou a
text je exponátem. Hudba pozdvihuje slova, aby teprve byla tím, čím
jsou, aby ladně a malebně přenášela své obrazy plné tajemství.
Tajemství slov stojí v popředí, zatímco hudba toho zdaleka
tolik neskrývá. Právě díky zřetelnému rozvržení funkcí však
může být symbióza naprosto harmonická; píseň žije svým
písňovým životem.
Patnáct těchto
žijících písní, které se z vystoupení vešly na živé
CD, tvoří sourodý celek, profilovaný také hravou aranží
jmenovaných instrumentalistů. Ta mu dodává ostrou a zajímavou
příchuť a razanci, říz, který by asi v oproštěné
akustické podobě chyběl. Jako by dívce, která většinou volí
pěší chůzi, kapela náhle poskytla motor a ona, jakmile začíná
poznávat jeho kouzla, nalézá v něm přirozené zalíbení. I
v tomhle umí chodit. Barvitá zásoba zvuků vytváří
akustický styl vystoupení, něco tak zceluje a něco zas
rozptyluje: vzniká napětí zálibných a proměňujících se prvků
s jediným původním skupenstvím docela prostých popěvků.
Rysy těch písní
vskutku působí dojmem nápadů, zcela nezušlechtěných (či
nezatížených) další intelektuální strukturací, čistých
zárodků, což je – jako to bývá – zdrojem jejich kouzla
(čistota) i jejich limitů (pouhá zárodečnost). Jablonczek
přijímá obojí důsledek stejně spokojeně. Živé zárodky se
vší neumělostí, neobutostí, nerozpučeností, nicméně se vší
již hotovou, vybudovanou základní funkcí písničky jsou tím, o
co v její písničkařině jde.
Hudební podloží zajišťují totiž
takřka všude ony jednoznačné „kytarové hmaty“ jednoho
z textů, shodou okolností právě v té písni, která
svou hudební lapidárností překonává všechny ostatní. Hledat
v té shodě nějakou rafinovanou sebereflexi se ovšem nehodí;
Janě Jablonczek není nic vzdálenějšího než záliba v pokoutní
ironii. Přestože mnohdy užívá prostředků, s nimiž se
vybavují konkrétní asociace z jistých vcelku usedlých
hudebních sfér, nikdy je neshazuje. Nestaví se nad ně, je zkrátka
někde mimo, odkud jen občas převezme nějaký jejich grif, aniž
by se na něm obzvlášť volně účastnila.
S touhle rezervovaností pak do
svého rejstříku dokáže beztrestně vsadit třeba i názvuky ryze
nedvědovské v písni Mosty, či protřelou vlezlost
skupiny Lucie v písni Holoubek, jejíž refrén
v příznačném melodickém gestu by při troše další snahy
opravdu mohl být něčím na způsob humorné parafráze: „Všechno
je fajn, dej mi pusu, holoubku, budem dělat vrkú...“ Leč marná
pomoc – nic dalšího tomu nenasvědčuje. Vrtkavá asociace
vzápětí přejde, píseň se přirozeným sklonem přelije z dosahu
povědomých kontur někam na vlastní území, aniž by popřela
svou celkovou tvář.
Adresnost či
odvozenost, z níž bychom ji už skoro nařkli, zmatňuje
Jablonczek taktéž svým projevem s naprostou absencí grimas
či jakékoli masky. Pokud nechytá tón, pak prostě řekne
spoluhráčům, aby jí předehráli nějaký ten záchytný akord;
nejistý nástup je součástí performance. Úplná nezávislost
pódiové komunikace se však prozrazuje z mnohem menších
hnutí a gest. Je v každém zákrutu intonace, ostatně
nejednou docela velkorysé, i v jakýchsi zpola zatajených
vsuvkách, jež občas působí jako scénické poznámky za pochodu,
občas již jako zcela abstraktní přízvuk zpěvaččina ducha.
Místy se v jejím
zpěvním nasazení mihne náznak jakési stylizace, ale opět spíš
jako připomínka cesty, jíž se tu nejde. Potéco si sem tam
vyzkoušela několik zajímavých masek, zůstává „beze jména“,
což může znamenat: sama sebou, ale nepoznána.
Zpráva o Janě
Jablonczek je tedy zprávou plnou kontrastů, které se navzájem
netlučou, nýbrž spíš objímají, takže si jich člověk na
první pohled ani nemusí všimnout. „Jsem pan jistota, pan jistota
krásného života,“ deklamuje na jednom místě za doprovodu
jediné utkvívající figury, budící dojem automatismu či
koloběhu, a jedním dechem dodává „pan všednost, pan den za
dnem...“ Pro poetiku „bledé dívky uvnitř rozkvetlého stromu“
je zmíněný verš jistým interpretačním vodítkem, neboť
lapidárně a příznačně mimoděk popisuje vztah zaměnitelnosti,
jejž v celém jejím sdělování zaujímá všednost
s význačností. Snad právě proto tu ani interpretačním
vodítkům nemusíme přikládat přehnaný význam...
Vnucuje se jen jediná
shrnující poznámka: že totiž všednost je v celkovém
pohledu pro písničkářku Jablonczek význačným, všeprostupujícím
tématem i materiálem zároveň. Je se svou vlastní všedností
natolik sžitá, že v jejím provedení přestává být šedá,
nýbrž začíná být vidět, a naopak: to, co by se v performanci
už už chtělo vyznačovat, ihned vplývá do okolního organismu a
stává se decentně doprovodným tak jako občasné disonantní
zaharašení, vstup nezvyklé zvukové atmosféry či vynalézavé
figury basové kytary v rukou druhé dívky tohoto momentálního
muzikantského uskupení.
Provázeni Janiným
neokázalým hlasem, vstupujeme a zase vystupujeme ze zákoutí slov
a melodií vlastně právě tak jako protagonistka jiné z písní,
která na tomto koncertě zazněla, ačkoli na jeho záznamu
z technických důvodů (příznačně?) chybí. Píseň
Sběratelka přináší fragment příběhu o dívce, která
putuje městy a krajinami, když je sychravo, a z každé z nich
pro sebe touží uchovat vzorek její mlhy. Navštívenému místu
vyhradí zvláštní skříňku, do které mlhu nabere a navždy
zavře. „Jiná je v Oslu, jiná je v Londýně, jiná je
v Brně, jiná je v Berlíně,“ zpívala Jablonczek o
mlze a pohrávala si přitom se svým hlasem snad přece jen o trošku
víc, než mívá ve zvyku. Stále stejná mlha je zároveň všude
jiná – ale kdoví; uzamčenou v schránce ji nikdo nemůže
pořádně ohledat a pomnít.
(7. 12. 6)
Text měl zvláštní
genezi, co do úvodního zadání i vnitřních pochodů během
psaní. Z původního žánrového textu na konkrétní téma
místy nabral rysy obecnějšího manifestu.
Perfekcionistickým
jazykem, jenž by rád popsal všechno bez rezerv, se tu vyzdvihuje
mimovolnost, neokázalost, bezedná rezignace na tvar. Hm, nese tahle
paralelní expozice dvou protikladů nějaké plody?
Pro ty, kteří stále
tápou - název je rovnoměrnou poctou jednomu filmu od Břetislava
Pojara a jednomu albu od skupiny Květy.
Zpětně se možná
sluší říct i to, že ne všechno faktické, o čem se v textu
píše, je pravda. To do výsledného žánru vnáší jen další
zmatek. Dobrou chuť.
