YEZDA URFA a její alternativní art rock

Art rock 70. let lze vnímat různě široce, podle toho, kde se zastaví zvídavost zaujatého posluchače-badatele. Středoevropský pohled na věc je dodnes zásadně poznamenán vlivem čelního dějiště žánru Velké Británie, ačkoli globální perspektiva skýtá přece jen vyváženější obraz s podstatnými událostmi i mimo Anglii. Druhý faktor je časový a podmiňuje tedy i dění v samotném „centru“. Výběr kapel, které jsou vnímány jako nejznámější, musely svůj příchod na scénu stihnout v relativně úzce vymezeném údobí, ukončeném zhruba rokem 1970. Opět tu zkrátka fungují staré známé, vždy stejně neúprosné faktory ´správného místa a správného času´. Publikum při vší pozitivní konstelaci vědělo, na co stačí, přijalo především prvních několik zasloužilých, kteří definovali styl, načež ti, kteří se se svým příspěvkem či rozšířením definice jen trochu opozdili, museli zůstat v nehostinném pozadí, což jejich trvanlivosti rozhodně nepřidalo.

Americká kapela Yezda Urfa nesplňuje ani jedno ze zmiňovaných kritérií: vznikla daleko od Anglie na sklonku roku 1973, klíčových několik let po „mocenském nástupu“ art rockových pionýrů. Patří tedy do jakési druhé generace, která již poučeně čerpá z vlivu velkých vzorů a zároveň současníků: rok 1973 je dobou, kdy všechna erbovní alba stylu jsou již na světě a další poryv právě přichází. Yes točí monumentální dvojopus Tales from Topographic Oceans, vrcholní Genesis Gabrielovy éry vydávají Selling England by the Pound, Gentle Giant jsou v nejlepší formě s alby Three Friends a Octopus.

V opačném koutě světa se seznamuje parta osmnáctiletých mladíků z Indiany: bubeník Brad Christoff potkává Phila Kimbrougha, který se právě přistěhoval do stejné ulice, v té době brnká na kytaru, ale později bude obsluhovat klávesy. Přidávají se baskytarista Marc Miller a kytarista Mark Tippins a v nedalekém Chicagu, kousek přes hranice sousedního státu Illinois, nalézají pátého člena skupiny, vokalistu Ricka Rodenbaugha. Pojmenují se s dadaistickou hravostí: listováním ve slovníku natrefí na jména dvou blízkovýchodních měst: Yazd (Írán) a Urfa (Turecko). Po celou dobu své existence vystupují jako svěží muzikantská partička, která si nedělá velké starosti se strategií dalekosáhlého prosazování, přitom však disponuje suverénní vládou nad svými instrumenty a těch se v rukou jednotlivých členů střídá hned několik: vedle Christoffovy bicí soupravy je to zvonkohra a „metalofon“, vedle Millerovy baskytary violoncello, marimba či vibrafon, vedle Kimbroughových kláves mandolína a různé druhy fléten. Cílem kapely je v té chvíli evidentně především dělat hudbu podle své libosti a ke své radosti, přitom samozřejmě nelze odečíst oslnění pestrou směsicí evropského progresivního rocku, která se v té době houfně nesla i za oceán (vedle zmíněných britských pionýrů poutaly v USA pozornost např. některé italské kapely „první generace“ art rocku, např. Premiata Forneria Marconi, znatelně poznamenaná vlivy Yes či prvních King Crimson). Jako by jim ale ta pestrost pořád nestačila a chtěli ji ještě zahustit a dovést až k hranicím toho, co snese: přemýšlivě organizovaný evropský styl se v jejich rukách mění v dravý proud, sycený bezuzdnými nájezdy rytmiky, plný poťouchlých zvuků, barev a střemhlavých změn; přece jen vyrůstají v zemi, jíž vedle mocně aktivního jazzu a jazz-rocku už od konce 60. let hudebně kraluje Frank Zappa. Anglický parkur mutuje v americké rodeo, přitom otěže zůstávají v rukou stejně pevně a stejně virtuózně, příprava musí být stejně pečlivá.

Kapela vystupuje po místních klubech a když dá dohromady minimální sumu, potřebnou ke vstupu do nahrávacího studia, vydává se na vlastní pěst natočit album. Téměř všem členům je v té době dvacet let. Boris (1975) ještě sami považují za demo, schůdek, po němž by, již v péči vydavatelské firmy, eventuelně mohli nakročit k pořízení „ostrého“ debutu. Pět písní v celkové délce 43 minut museli pod tlakem finanční skrovnosti nahrát během pouhých dvou dnů, což zákonitě do velké míry určuje výsledný zvukový profil. Nicméně čertovsky poskakující koník Yezda Urfa se tu jinak projevuje v celé své plnokrevnosti, ba jistá syrovost nahrávky ji ještě patřičně zabarvuje. Až na úsměvnou country & western persifláž Texas Armadillo (Texaský pásovec) mají všechny přítomné skladby okolo deseti minut a až na titulní píseň Boris naznačují už názvy, že zde i po stránce případné textové náplně bude postupováno s dosti uchýlenou hravostí, která narozdíl od hudební kompozice už skutečně hraničí s bezhlavostí: 3 Tons of Fresh Thyroid Gland (Tři tuny čerstvé štítné žlázy), 3, Almost 4, 6 Yea (Tři, skoro čtyři, šest Yea), To-Ta in the Moya (...?).

Hned následující rok skupina nahrává další materiál a zároveň znovu oprašuje tři ze skladeb Borise. Podmínky ve studiu už musely být mnohem přijatelnější: album Sacred Baboon (1976) je prosté všech nečistot předchozího dema. Co bylo dříve hrubší, nyní se vyhlazuje a vyspívá, aranže jsou jiskřivější a bohatší o nové nástroje, čímž ještě vyniká zdatnost hudebníků. Prosytil se i organismus kompozic, jejichž autorem je z drtivé většiny kytarista Mark Tippins. Jde již o opravdovou show, propracované předivo hudebních scének a obrazů, které se vrství, zaplétají a křižují v dokonalém timingu, až to místy upomíná jakousi imanentní choreografii, tu rušnou a překotnou, místy naopak konejšivě zklidněnou v oproštěných akustických momentech. Tento ladný skupinový balet, živelný, a přitom dokonale secvičený, je dávkován v sedmi oddělených číslech v celkové délce opět něco nad čtyřicet minut. S výjimkou jediné skladby 3, Almost 4, 6 Yea (přítomné v jiné verzi už na předchozím albu) se nade vším nese sugestivní zpěvní linka Ricka Rodenbaugha, která, jak si mnoho komentářů už všimlo, skutečně prapodivně připomíná přednes Jona Andersona z Yes. Ovšem narozdíl od jeho pohroužených, tajemných nálad a obrazů, texty Yezdy Urfy (opět většinou z hlavy Marka Tippinse) si přiznaně zakládají na své nesmyslnosti. Krkolomné skrumáže nezvyklých slov v uvolněných gramatických vazbách jako by tu měly sloužit především za oděv hlasu a jeho intonaci. Zpěvní linka je spíš dalším nástrojem a v tomto smyslu se vlastně celá tvorba skupiny dá dle libosti považovat i za čistě instrumentální.

Jenže ani druhé, respektive první opravdu bezezbytku vypravené album Sacred Baboon se tehdy nepodařilo udat v oficiálním hudebním průmyslu. Druhá půle 70. let již nebyla obzvlášť nakloněna výzkumům mezních možností art rocku, takže osud tohoto husarského kousku z dnešní perspektivy vlastně není tak těžké odhadnout.

Jak tehdy jedině mohla vypadat vydavatelská „nabídka snů“, popisuje historka z doby nedlouho před koncem nahrávání alba. Hudba skupiny zaujala jakousi společnost jménem Dharma Records. Muzikanti se dostavili na smluvenou schůzku se dvěma jejími šéfy, kteří jim sdělili radostnou novinu, že hodlají nové album vydat – pod jedinou podmínkou: všechny náklady, včetně propagace, si členové zaplatí sami, firma tedy sklidí jen případné ovoce a všechen risk ponesou na bedrech tvůrci. Jednohlasné odmítnutí této povedené nabídky znamenalo, že o materiálu dlouhou dobu až na návštěvníky koncertů nikdo nevěděl. Skupina bez dalšího nahrávání pokračovala v koncertní činnosti ještě celých pět let, ovšem udržet stávající kurs bylo v nastupujícím hudebním klimatu stále těžší, v Americe jako kdekoli jinde ve světě. Tvůrci, jejichž hudební vidění se tříbilo na počátku 70. let, mají na jejich konci dvě možnosti: chytnout nový dobový vítr, nebo se potopit. Někteří z nich, v čele s Gentle Giant, skončili u druhé možností až poté, co se nezdařila první, můžeme přitom jen těžko odhadovat, nakolik v pokusech o přizpůsobení hrála roli kalkulace, či nakolik byly podobné kapely ovlivněny jakýmsi kolektivním vědomím doby a „nasákly upřímně“. Jisté je, že Yezda Urfa svůj osud nebere přehnaně dramaticky a rozpadá se po odchodu Brada Christoffa a Marca Millera na jaře 1981.

Celá 80. léta prožili bývalí členové na pokraji hudební anonymity a nečekaný zvrat opět zcela příznačně přišel na jejich konci. V roce 1989 se v nějakém obchůdku s deskami záhadně objevila jedna kopie starého dema Boris s ručně načmáraným, dávno neplatným kontaktem na klávesistu YU Phila Kimbrougha. Její poslech však prodavače natolik zaujal, že se nakonec podařilo spojit autory nahrávky s šéfem labelu Syn-Phonic Gregem Walkerem a zde posléze konečně se vší parádou oficiálně vychází LP Sacred Baboon. V následujících letech došlo i k digitální reedici alba a nakonec vychází i remasterovaný Boris, vybavený krom původních pěti skladeb i dvěma bonus tracky. Na začátku nového tisíciletí se skupina dává znovu dohromady, občerstvuje sestavu, takže Phila Kimbrougha u kláves nahradil Mike Barry a hlavní vokál po Ricku Rodenbaughovi převzal Ron Platt. A v zase již zcela proměněném klimatickém kontextu se v roce 2004 účastní amerického NEARfestu (North East Art Rock Festival) vedle takových kapel jako je Pallas, Planet X, Universe Zero. V blízké době by snad měl vyjít živý záznam z tohoto vystoupení, kde zněl výhradně starý repertoár, ovšem včetně nikdy nepublikovaných pozůstatků někdejší činnosti kapely. Teprve vzrušující je však novinka o chystaném třetím, resp. druhém albu skupiny, jehož materiál je údajně z většiny hotový, pochází opět od Marka Tippinse a zbývá ho jenom nahrát. Pokud se plánu nic nepostaví do cesty, vyjde nové album po vrcholně kuriózních třiceti letech po albu předchozím, což by byl rozestup historicky ojedinělý, jestli ne rekordní.

Hlasy komentářů se shodují na tom, že se jedná o jednu z nejlepších prog rockových amerických kapel 70. let. Úvodní superlativ je tu vyvážen několika zužujícími přívlastky, z nichž je namístě rozptýlit přinejmenším jeden: pojetí dobového art rocku, jež v půli 70. let předvedla Yezda Urfa, je tak původní, tak nepodobné jakékoli jiné americké či evropské art rockové variantě, že význam této kapely nemůže být lokální. Narozdíl od jiných význačných reprezentantů soudobého amerického art/symphonic rocku (Babylon, Happy the Man), se totiž YU přes nepopiratelné prvotní inspirace zásadně odpoutává od vzorů, s nimiž je se žurnalistickou samozřejmostí neustále spojována, v tomto případě Yes a Gentle Giant. Přirovnání pomocí hotových přihrádek již existujících kapel, založená většinou na několika evidentních, ovšem marginálních a povrchních podobnostech (zabarvení zpěvákova hlasu, přítomnost zvrstvených vokálů či názvuky renesanční modality, u YU ostatně jen v písni Cancer of the Band na albu Sacred Baboon) tudíž v případě tak samostatné kapely pozbývají platnost. Ba tyto podobnosti mohou být s trochou interpretační volnosti dokonce vnímány jako vědomé evokace, nenápadný ironický komentář, zcela organicky zapojený do víru oné barvité muzikální show. Jako by Yezda Urfa art rocku, jehož chápání je dnes nebezpečně zkresleno rozpínavým významem skupiny Yes, nastavovala trochu pokřivené zrcadlo. Ostatně právě podoba Tippinsových rozháraných, nesmyslně hermetických textů je údajně reakcí na poetické vize Jona Andersona, takže se možným žurnalistickým srovnáním vlastně předem vysmívá. V tom smyslu lze celou produkci kapely chápat dokonce na způsob art rockové alternativy.

Nasnadě je otázka, co se s tak vyhroceným a jasně formulovaným hudebním názorem může přihodit za třicet let, zvlášť pokud se zrodil v hlavách dvacetiletých mladíků, teprve čerstvě opojených rozmanitostí možného muzikantského vyjádření a o to bouřlivěji pak vábených magnetismem extrému. Baskytarista Marc Miller ohledně chystaného materiálu předesílá: „Je to přece jenom třicet let a za tu dobu jsme se dost změnili, jsme už někde jinde. Ať už to bude k lepšímu nebo k horšímu, naše hudba je teď úplně jiná než dřív. Míň maniakální a víc muzikální, řekl bych.“

To může znamenat všelicos. Staré nahrávky Boris a Sacred Baboon jsou každopádně maniakální právě ve své muzikálnosti, jediná nepochopitelná výjimka se skrývá v druhém bonusu remasterovaného CD vydání alba Boris. Instrumentální skladba, nazvaná LA, opatřená poznámkou „dosud nepublikováno“, je zcela odlišná nejen vytříbeným zvukem, ale i značně zkonsolidovaným výrazem a varovně naznačuje, že obě kategorie maniakálnosti i muzikálnosti lze vnímat jen v závislosti na sobě. Doufejme, že právě ona není příslibem onoho posunu, který kapela prodělala svou dlouhou odmlkou.

Yezda Urfa (1973 – 1981; znovuzrozena v současnosti)

Boris (1975)

Sacred Baboon (1976)

(12. 7. 2005)

Odkazy k článku:
http://www.soundclick.com/bands/pagemusic.cfm?bandID=116724
http://www.yezdaurfa.com

Po osmi letech je na místě doplnit zaktualizované informace. Nuže, záznam živého koncertu z NEARfestu vyšel až v roce 2010 pod titulem Yezdaurfalive. Po slibovaném studiovém come-backu bohužel až podnes ani vidu, ani slechu. Bývalý zpěvák skupiny Rick Rodenbaugh zemřel v roce 2008.

Text byl psán pro kulturní magazín UNI, ale nakonec se jim nehodil. Teď už je jasné i mně, že jeho zálibný detailismus ve spojení s kapelou, kterou naprosto nikdo nezná, nebyl nastaven šťastně. Příčinu nedorozumění vlastně mimoděk anticipuje už první odstavec článku: tuny papíru byly až podnes popsány o hudbě srovnatelného stylu i kvality jen proto, že se objevila v správnější chvíli. Stačilo několik klíčových let, aby tentýž původní potenciál namísto trvanlivého zúročení rovnou spadl za hranice obskurity, odkud již není návratu ani za tři desetiletí, neboť i volnomyšlenkářský časopis se může věnovat pouze té alternativě, která se očividně vztahuje k dnešku.

O neúprosných souvislostech úspěchu a jeho geneze si dlouho po napsání článku čtu v knize Malcolma Gladwella Outliers, kde je tenhle fakt, vedle mnoha dalších, pojmenován cíleně a systematicky: to, co rozhoduje o osudu nějaké snahy, je krom nutné kvality ještě mnoho velmi konkrétních, vskutku „osudových“ okolních faktorů, na něž provozovatel snahy nemá vůbec žádný vliv. Tak ani hudební dějiny nejsou fér; za pochodu neustále pohřbívají mnoho plnohodnotných ´alternativ´, z nichž potom zbývají jen zlomky v prachu hudebně-archeologických nalezišť.

Stále přemýšlím, co může znamenat vůle tomuhle mechanismu oponovat, jaký smysl to má, když jeho soukolí je tak spolehlivé a co je pohřbeno, to vskutku z prachu nikdy nevstane. Zbývá tu přesto ještě nějaký důvod?

„Tváříme se, že úspěch je jen a pouze otázkou osobních zásluh. Z historických příkladů, které jsme si až dosud probrali, však vyplývá, že celá věc je podstatně složitější. Všechny vyprávějí o lidech, kterým se v životě dostalo mimořádné příležitosti, kteří tuto příležitost díky tvrdé práci plně využili a kteří byli v pravou chvíli v tom pravém věku na to, aby jejich mimořádné úsilí ocenil i zbytek společnosti. Jejich úspěch nebyl jen jejich dílem. Byl produktem světa, v němž vyrostli.“ (Malcolm Gladwell: Mimo řadu, překlad Aleš Drobek, tučně vyznačil A. B.)